Vorlage:1936 Sekundärbibliographie Philosophie

• [1936-096] [Niederländisch] Henri Bruning: Subjectieve normen, 1936 [neu aufgenommen] – [Monographie] - https://books.google.de/books?id=qKYOAQAAIAAJ; zu Romano Guardini S. 108 und 121 f.
• [1936-097] Waldemar Gurian: Der Kampf um die Kirche im Dritten Reich, 1936, S. 29 [neu aufgenommen] – [Monographie] - https://books.google.de/books?id=H28qAQAAIAAJ; [Englisch] unter dem Titel: Hitler and the Christians - Band 60, 1936, S. 33 [neu aufgenommen] – [Monographie] - https://books.google.de/books?id=ZKPYAAAAMAAJ
  • S. 29 (Englisch, S. 33): „Erscheinungen wie Romano Guardini, Erich Przywara S. J. oder die Benediktinerabtei Maria-Laach wurden von der deutschen geistigen Welt durchaus ernst genommen, auch sachlich viel ernster, als es bei den Reformkatholiken vor dem Kriege der Fall gewesen war.“/“Personalities such as Romano Guardini, Erich Przywara, S.J., and the Benedictines at Maria-Laach were taken with the utmost seriousness by the German intelligentsia, far more so, even from a purely objective point of view, than the "Reform Catholics“ before the War.“
• [1936-098] Josef Höfer: Vom Leben zur Wahrheit. Katholische Besinnung an der Lebensanschauung Wilhelm Diltheys, Freiburg im Breisgau 1936, zu Romano Guardini S. 317 [Gerner 90] - [Monographie] - [noch nicht online]
• [1936-099] Heinrich Meng: Schillers Abhandlung über naive und sentimentalische Dichtung: Prolegomena zu einer Typologie des Dichterischen, 1936 [neu aufgenommen] - [Monographie] - https://books.google.de/books?id=WwsSAAAAMAAJ
  • S. 7: "Außerdem weiß ich mich im Prinzipiellen vornehmlich Herrn Professor Romano Guardini in Berlin, dessen Schüler ich ein Semester lang sein durfte, und - über den Kreis der Lebenden hinaus Max Scheler verpflichtet."
  • S. 227: "60 Es sei hier hingewiesen auf das Werk von Romano Guardini: Der Gegensatz. Versuche zu einer Philosophie des Lebendig-Konkreten (Mainz 1925), worin eine für die geisteswissenschaftliche Methode nach verschiedenen Richtungen hin überaus fruchtbare Analyse der Idee der Polarität gegeben ist."
• [1936-100] Hans Meyer: Das Wesen der Philosophie und die philosophischen Probleme: zugleich eine Einführung in die Philosophie der Gegenwart, 1936 [neu aufgenommen] – [Monographie] - https://books.google.de/books?id=76EaAQAAMAAJ; zu Romano Guardini:
  • S. 99: „Die Welt ist trotz der Gegensätze und des Polaren[1) Vgl. hierzu Romano Guardini, Der Gegensatz. Mainz 1925.] ein ORDO; schon im Begriff der Totalität ist dies enthalten.“
• [1936-101] Alfred Nippoldt: Die philosophische Bedeutung der Mathematisierung der Naturwissenschaften, in: Zeitschrift für die gesamte Naturwissenschaft, 2, 1936/37, S. 485 ff. [neu aufgenommen] - [Artikel] - https://books.google.de/books?id=_QkgAQAAMAAJ; zu Romano Guardini
  • S. 491: "Von den reinen Geisteswissenschaftlern möchte ich eine schöne Stelle von ROMANO GUARDINI anführen: "Die reine Wissenschaft zerstört den Gegenstand, denn sie sucht ihn auf das Formale zu reduzieren. Im Grunde zerstört "reiner" Wissenschaftswille alles, was nicht Mathematik ist. Er stört auch - Paradoxie des Lebens - den Akt des Erkennens selbst und dessen tragendes Subjekt"8)" (verkürztes Zitat aus Guardini, Der Gegensatz)
• [1936-102] [Ungarisch] Imre Vida: Guardini szabadság-tana, in: Vigilia, 1936, S. 23-30 [neu aufgenommen] - [Artikel] - https://books.google.de/books?id=ytBDAAAAIAAJ
• [1936-103] Alfred Vierkandt: Der labile Charakter der modernen bürgerlich-kapitalistischen Gesellschaft, in: Schmollers Jahrbuch für Gesetzgebung, Verwaltung und Volkswirtschaft im Deutschen Reich, 60, 1936, 5 (Oktober 1936), S. 2 - https://books.google.de/books?id=3BszpVvDDvcC oder https://books.google.de/books?id=s05KAAAAMAAJ oder https://books.google.de/books?id=35E8AQAAIAAJ
  • S. 2: „Insbesondere gilt das für das Verhältnis von Recht und Macht zueinander: Macht muß innerhalb des gesellschaftlichen Zusammenlebens auf die Dauer durch das Recht geregelt sein, kann aber wiederum ihrem schöpferischen Walten durch die Rechtsordnung gehemmt werden [1 Näheres über die Spannungen u. a. in dem Buch: Romano Guardini, Der Gegensatz. Mainz 1925, besonders S. 31 ff., S. 153 ff.“
• [1936-104] Alois Wurm: Von der „Situation“ und ihrer Bewältigung, in: Seele, Regensburg, 18, 1936, 4, S. 117-121, zu Romano Guardini S. 117f. [Gerner 156] - [Artikel] - [noch nicht online]

Rezensionen zu: Der Gegensatz (1925)

Bisher keine Funde
Bearbeiten

Zu: Vom Sinn der Schwermut (1928)

• [1936-105] [Tschechisch] Josef Čapek: Kulhavý poutník: co jsem na světě uviděl, 1936 [neu aufgenommen] – [Monographie] - https://books.google.de/books?id=Dys-AQAAIAAJ oder https://books.google.de/books?id=mWrnAAAAMAAJ; 1945 [neu aufgenommen] – [Monographie] - https://books.google.de/books?id=ITjShegtULcC; 1967 [neu aufgenommen] – [Monographie] - https://books.google.de/books?id=jfoiAAAAMAAJzu Romano Guardini:
  • 1936/1945, S. 100; 1967/2010, S. 65: „Jsou totiž dvě těžkomyslnosti: dobrá a zlá. Napsal o tom něco Quardini [sic], vzácnou knihu, ne pro každého. A velmi záludnou v tom, jak znamenitě jemnými, inteligentními a nejhlouběji lidskými cestami se nakonec dopracovává tam, kam chtěl dojíti, k agitaci náboženské. To misionářským materialistům a nevěrcům se příliš často nedostává důvtipu a svůdné pronikavosti některých spisovatelů katolických. Bývají od základu velmi nekultivovanými a silně nemúzickými ochotníky a vyvářejí své lojové polévky pro chudé duchem z nejhruběji konfekčních pravd. Co chcete? Při takovémto vybavení ducha jiné než tyhle nezbývají. - Ano, tož tedy jak to má Quardini: Těžkomyslnost jest sou- vislost s temnými hlubinami bytía „temný“ neznačí tu žádné znehodnocení. Neznačí protiklad k dobrému a krásnému světlu. Temno neznačí zde tmu, nýbrž živou protihodnotu světla. Tma je zlá, je to něco záporného. Temno však náleží k světlu a obé dohromady tvoří tajemství toho, čemu říkáme to vlastní. Po tomto temnu touží těžkomyslnost, vědouc, že z něho se vynoří jasné přítomné barvy a podoby. Těžkomyslný člověk má zajisté nejhlubší vztah k plnosti žití. Jemu září jasněji barvitost světa; vroucněji mu zní sladkost vnitřního k plnosti žití. Jemu září jasněji barvitost světa; vroucněji mu zní sladkost vnitřního zvuku. Vyciťuje těsně až k živosti mohutnost jejich útvaru. Těžkomyslný člověk to jest, z jehož bytí tryská přemíra proudu života a který jest s to zakusiti nevázanost všeho žití. – Vždy však, jak myslím, ve spojení s dobrotou. Ve spojení s přáním, aby život ubíhal v dobrotě, vlídnosti a aby druhým činil dobře. - Touží po lásce a kráse zároveň; po kráse, která přece už sama je něco hluboce ohroženého, a kde se vynoří, ohlašuje krizi umění žíti. - Zakouší muk pomíjejícnosti: odnětí toho, co miluje. Že sousedkou krásna jest smrt. Těžkomyslný člověk ouží setkati se s Absolutnem, ale jakožto s láskou a pravdou. – Jistě je tomu tak: Touha po plnosti hodnoty a života, po nekonečné kráse, spojená ve své největší hloubce s pocitem pomíjejícnosti, zmeškání, ztracení a promarnění, s neutěšitelným hořem, smutkem a neklidem, jenž z toho vzcházítoť těžkomyslnost. Jest jako nějaký vzduch, který vše obklopuje, jako nějaké fluidum, které vším proudí, jako nějaká hluboká hořkost a zároveň sladkost, která je ke všemu přimíšena.“
  • Rezensionen:
    • [1936-106] [Tschechisch] tv: Rezension zu: Čapek: Kulhavý poutník, in: Řád, 3, 1936, S. 461-463 [neu aufgenommen] – [Rezension] - https://books.google.de/books?id=BCAvAAAAMAAJ&pg=PA463; zu Romano Guardini:
      • S. 463: „Máme na mysli to místo, kde Kulhavý poutník rozmlouvá o těžkomyslnosti dobré a zlé v pojetí Romana Guardiniho. Jestliže který ze všech těch autorů, jichž se dovolává, mohl býti Poutníkovi zvláště nápomocen, je to jistě především Guardini, neboť jaký jiný smysl má u něho těžkomyslnost než že odhaluje žízeň duše po jejím cíli, jímž jest Bůh, a že z toho cíle pak umožňuje najít pravou podstatu duše? Zde tedy jistě je někdo, kdo nabízí pravé hledání a pravé nalezení; kdo nabízí východisko. Ale vizte, jak to přijímá Kulhavý poutník. Že je to východisko, které vede ke zřetelné pravdě náboženské, jeho samolibý intelekt se ihned vzepře, poněvadž to je pro něho „náboženská agitace“: „Jsou totiž dvě těžkomyslnosti: dobrá a zlá. Napsal o tom něco Quardini [sic], vzácnou knihu, ne pro každého. A velmi záludnou v tom, jak znamenitě jemnými, inteligentními a nejhlouběji lidskými cestami se nakonec dopracovává tam, kam chtěl dojíti, k agitaci náboženské ...« (100).“
    • [1937-000a] [Tschechisch] Miloš Dvořák: Klopýtání Kulhavého poutníka (Rezension zu: Čapek: Kulhavý poutník), in: Akord, 4, 1937, S. 27-31. [neu aufgenommen] - [Rezension] - https://books.google.de/books?id=90hEAAAAIAAJ; zu Romano Guardini:
      • S. 28 f.: „Nejzřetelněji se tato jeho vlastnost projevila tam, kde mluví o Quardinim a jeho „Těžkomyslnosti“: „Jsou totiž dvě formy těžkomyslnosti: dobrá a zlá. Napsal o tom něco Quardini, vzácnou knihu, ne pro každého. - A velmi záludnou v tom, jak znamenitě jemnými, inteligentními a nejhlouběji lidskými cestami se nakonec dopracovává tam, kam chtěl dojíti, k agitaci náboženské. To misionářským materialistům a nevěrcům se příliš často nedostává důvtipu a svůdné pronikavosti některých spisovatelů katolických. Bývají od základu velmi nekultivovanými a silně nemuzickými ochotníky a vyvářejí své lojové polévky pro chudé duchem z nejhruběji konfekčních pravd.“ Romano Quardini rozhodně není autor, který by to dovedl šikovně zaonačit, jak se domnívá Josef Čapek. To je mnohem spíše vlastností jeho bratra Karla. Šikovnosti a záludnosti se také neotvírají nejhlouběji lidské cesty, ty se otvírají lásce. Možno - li všech věcí světa získat obratností a lstí, žádnou Istí nelze člověku dosíci, aby mu přišlo živé slovo. „Nemluví leč ten, komu dá otec." A každý, komu se ho dostane, musí své hlubší poznání sdělovat dál. Ale to je něco docela jiného než náboženská agitace. Dovedu si představit, že se dá agitovat politicky, ale nedovedu si představit agitaci opravdu náboženskou, neboť hlásání slova božího jest životem a ne „agitací“. Náboženská či protináboženská agitace (což jsou vlastně spojité nádoby) - tento výraz sluší spíše těm misionářským materialistům a nevěrcům, kteří vyvářejí své lojové polévky, ale nikoli Quardinimu. Tu však běží o Josefa Čapka. Ta opatrnost a nedůvěra, kterou se brání „záludnosti“ Quardiniho, ta se vlastně netýká Quardiniho, ta je namířena proti životu, který k němu promlouvá ústy Quardiniho, a je to hřích Josefa Čapka proti Duchu svatému.Tato základní nedůvěra k životu poznamenává celé jeho dílo. Zcela úměrně k tomu, co řekl o Quardinim, mluví pak v závěru své knížky: „Co mohu po tom všem říci? Jistě: setkání s Bohem by bylo tím největším všech setkání. Tím největším, nejsensačnějším dobrodružstvím, jaké by bylo možno učinit,2) jaké by mohlo být slovem i písmem vypověděno. Sliboval jsem veliká a důležitá setkání; vypověděl jsem je všechna a nyní by zbývalo toto poslední. Tak tedy: setkání s Bohem nebylo mi dáno."